Očkování u pacientů s RS. Jaké jsou nejnovější poznatky?
Očkování bylo u roztroušené sklerózy dlouho zapovězené. Jak je to s doporučeními ve světle současných vědeckých poznatků? Je dobré očkovat se proti covidu-19, spalničkám nebo třeba chřipce?
Jin a jang?
Roztroušená skleróza (RS) je autoimunitní onemocnění. To znamená, že při ní imunitní systém napadá buňky vlastního nervového systému. Cílem léčby je tedy imunitní systém potlačit. Naopak principem vakcinace je imunitu povzbudit. Zdánlivě tedy jdou nemoc i očkování proti sobě a ano, vakcinace může s ohledem na tento princip zvýšit riziko relapsu RS. Situace je však komplikovanější. V případě infekce, proti které je očkování namířeno, hrozí totiž významně větší aktivace imunitního systému, a tím pádem i RS, a k tomu navrch i příznaky infekčního onemocnění. Řada nových léků využívaných v léčbě roztroušené sklerózy s sebou navíc přináší specifická rizika konkrétních infekčních komplikací.
Živé vakcíny
Vakcíny můžeme rozdělit do dvou základních skupin. První tvoří živé vakcíny, např. proti:
- spalničkám, zarděnkám, příušnicím,
- rotavirům,
- tuberkulóze,
- žluté zimnici, břišnímu tyfu.
Zpravidla jde o vysoce účinné očkovací látky, které významně ovlivňují jak protilátkovou, tak buněčnou složku imunity. Označení „živá“ vakcína znamená, že obsahuje živý mikroorganismus, který byl upraven a ztratil některé ze svých nebezpečných vlastností. Tento mikroorganismus je schopen se v těle očkované osoby množit, ale za běžných podmínek nevyvolává klinické příznaky infekce. Pokud však užíváte léky potlačující imunitní systém (kam většina léků využívaných v terapii RS spadá), může i upravený mikroorganismus natropit škodu. Živé vakcíny proto standardně doporučovány nejsou, ale existují výjimky – někdy riziko vyplývající z dané infekce riziko vakcinace významně převyšuje. Při léčbě oslabující imunitní systém je totiž zároveň mnohem vyšší riziko onemocnění danou infekcí a následně těžkého průběhu nemoci.
Neživé vakcíny
Druhou skupinou jsou vakcíny neživé – neobsahující mikroorganismus. Jedná se například o očkovací látky proti:
- chřipce,
- pneumokoku, meningokoku,
- tetanu, záškrtu,
- klíšťové encefalitidě,
- žloutence typu A, žloutence typu B,
- černému kašli,
- papilomavirům (HPV),
- koronaviru (mRNA vakcíny).
Působí hlavně na buněčnou složku imunitního systému. Mohou být méně efektivní a obvykle je u nich třeba přeočkování. Na druhou stranu jsou však bezpečnější a pro pacienty s RS mnohem vhodnější. Opět ale existují výjimky.
Individuální přístup je základ
V dnešní době již není k očkování u RS přistupováno jednoznačně odmítavě. Jednak proto, že existují důkazy o bezpečnosti zejména neživých vakcín, jednak kvůli specifickým infekčním rizikům plynoucím z nových, účinnějších typů léčby. Vakcinace u autoimunitních onemocnění nicméně vždy určitým rizikem bude, a je tedy třeba přistupovat ke každému pacientovi individuálně a brát v potaz hned několik faktorů:
- riziko plynoucí z výskytu nemoci, proti které očkování míří (v potaz je nutné brát například pandemii koronaviru či cestovatelské plány),
- riziko plynoucí z onemocnění danou chorobou,
- typ léčby RS a datum jejího podání (načasování ve vztahu k léčbě je důležité – při špatném načasování nemusí vakcína vůbec zafungovat!),
- aktivitu nemoci (očkování musí proběhnout v době stability nemoci a v dostatečném odstupu od ataky a podání glukokortikoidů).
Před plánovanou vakcinací je také rozhodně vhodné stanovit hladiny stávajících protilátek. Pokud je ochrana dostatečná, s vakcínou je dobré vyčkat.
Poraďte se svým lékařem
Většinu očkování (dnes nejčastěji proti koronaviru, chřipce nebo tetanu) lidé s RS absolvovat mohou. Nutné je ale vhodné načasování podání očkovací látky ve vztahu k terapii i aktivitě nemoci. Před jakýmkoliv očkováním je tedy absolutně nezbytné poradit se se svým ošetřujícím neurologem.
(dos)
Zdroje:
